Hucul
Úvodem...
Huculský kůň se řadí mezi primitivní plemena koní, která nejsou příliš vhodná pro sportovní využití. Rozhodně se o huculovi nedá říci, že je krásný a elegantní, ale v každém případě je spolehlivý, skromný, obratný, vytrvalý a vyniká klidným temperamentem. Bezpečně s vámi bude kráčet po neschůdných horských cestách. Pokud se rozhodnete pro hucula, stane se Vám kamarádem na celý život a jistě tak přehlédnete i jeho hrubší hlavu nebo kravský postoj...
Původ a historie:
Zjistit původ hucula není jednoduchou záležitostí a názory odborníků se různí. Někteří autoři soudí, že hucul patří k čistokrevným potomkům nordických ponyů, kteří se výborně adaptovali v horských podmínkách Karpat, a v nejvyšších polohách se uchoval bez příměsi cizí krve. Někteří hippologové se domnívají, že hucul je vlastně zakrnělý a zdegenerovaný arabský kůň, přizpůsobený horským podmínkám anebo nejjižnější větev severního (nordického) koně, který se přizpůsobil karpatským klimatickým a půdním podmínkám.
V podstatě je sporné zda hucul patří k plemenům stepního koně, nebo koně severního. Některé typy zdánlivě potvrzují, že jde o potomka nejzápadnější větve tarpana, exteriérové charakteristiky naopak naznačují, že vliv severských koní byl rovněž významný. Není vyloučena ani možnost částečného míšení obou plemenných skupin. Tarpaních znaků je zdánlivě více a proto je toto plemeno řazeno do skupiny koní orientálních, podskupina tarpanovitých koní.
Centrum chovu se klade do oblasti Poloninských Karpat a Muramurese. Ovšem vystopovat původní obyvatelstvo je poněkud problematické. Byli to patrně Kostobokové náležející k Dákům a snad i část Burů a Velkých Dáků. Zhruba ve 4.století před naším letopočtem pronikli daleko na východ též Keltové na svých nízkých konících a pravděpodobně ovlivnili typ zvířat zde chovaných. Zajímavé je období vlády římských císařů Domitia a Traina, kteří válčili s Dáky (definitivně je porazili okolo roku 105 našeho letopočtu). Z tohoto období pochází písemné zmínky o neobyčejně obratných dáckých koních, kteří se uplatnili zejména v horském terénu. Také na výjevech tehdejšího života Dáků nacházíme drobného méně ušlechtilého koníka. Římské legie však nedorazily až do Poloninských Karpat a tak se zde dále vyvíjel malý kůň až do příchodu Slovanů v šestém století. Těmi byli Huculové (rumunsky zbojník), karpatští pastevci rumunsko - rusínského původu po kterých nese hucul své jméno.
Zpočátku chovali jen původní primitivní plemeno různých místních rázů, odvozených od horského tarpana karpatského, ale postupem času chtěli mít koně hezčího a mohutnějšího. Nejprve se pokoušeli přikřížit jiné primitivní plemeno - polské moldavské a ukrajinské koniky, ale křížení nepřineslo očekávané výsledky. Později se pokoušeli o kombinaci s arabem, lipicánem a anglickým plnokrevníkem, avšak ani to nebylo úspěšné. Křížení s arabem sice zlepšilo exteriérové vlastnosti, ale ne mohutnost. Obrat nastal až v 18. století, kdy s německými přistěhovalci přišli i norici. Norik jako autochtonní plemeno Alp se v Karpatech rychle adaptoval. Po použití noriků na místní arabizovanou populaci dosáhli chovatelé žádaného cíle, arab vnesl pohledný exteriér a norik potřebnou mohutnost. Kombinace tarpan - arab - norik vytvořila podklad pro vznik dnešního hucula. Zásluhou soustavného selekčního výběru a tvrdého odchovu se v genofondu ustálil a upevnil žádoucí vzhled i charakteristické vlastnosti, které se nakonec staly dědičné. Hucul zůstal zaoblenější a mohutnější, než jeho vývojově příbuzní - konici, kteří jsou jemnější, kostnatější, užší, s delším rámcem. V této době byl hucul chovaný ve čtyřech typech:
- typ tarpana, nejpodobnější horskému tarpanovi karpatskému, který byl nejprimitivnější
- typ konika, který byl nejjemnější
- typ araba, nejvíce korektní
- typ norika, nejmohutnější
Nepoužívá se už typ kertačí (Przewalského hucul), protože mongolští koně Hunů (rok 400), Avarů (rok 550) a Tatarů (rok 1241) se na vyšlechtění hucula nepodíleli, pouze přes Karpaty přešli. Ale i kdyby v Karpatech někteří zůstali, rychle by zemřeli na dýchavičnost kvůli studenému a vlhkému počasí, stejně jako prví arabští koně Turků, dokud se neaklimatizovali.
V roce 1850 si v bukovinském zemském chovu všiml harmonického horského koníka plk. Martin von Herrman, velitel Státního hřebčince v Radovci. A vzhledem k tomu, že rakousko - uherská armáda potřebovala soumary byl v roce 1856 založen samostatný huculský hřebčín Lučina, ležící 110 km západně od Radovce v typickém horském prostředí. Základ chovu tvořilo 10 klisen a 2 hřebci ze zemského chovu, všichni neznámého původu. Huculský hřebčín Lučina byl v roce 1872 zrušen, ale roku 1877 znovu obnoven. Nový plemenný materiál tvořilo 10 kobyl místního bukovinského rázu a 14 pepiniérů, zakladatelů známých kmenů a linií.
Koně v hřebčíně Lučina tam byli chováni tak, aby zůstali skromní, tvrdí, nenároční a snášeli skromné krmení a drsné klima. Proto byla stáda huculů celoročně na pastvinách pod širým nebem, pouze za studeného, větrného a deštivého počasí se zaháněli do lesa. Na podzim, když byly noční mrazy zapalovali ošetřovatelé na pastvinách ohně, aby se koně mohli ohřát a ráno je opět vyháněli na pastvu. Přes zimu byli ustájeni v otevřených volných stájích a přikrmovali se senem. Oves dostávali pouze plemeníci. Březí kobyly se hřebily bez pomoci na pastvinách.
Popis a charakteristika:
Hucul je dlouhověký kůň tvrdé tělesné konstituce s dobře vyjádřeným typem. Tělesný rámec má delší linie, postoj je korektní, chody pravidelné. Hucul patří mezi pozdní plemena, dospívá v 5 - 6 letech, plně výkonný zůstává až do 25 let často se dožívá 30 let i více. Kohoutková výška se pohybuje u klisen mezi 134 - 142 cm a u hřebců mezi 136 - 144 cm, obvod hrudi je u klisen 160 - 180 cm a u hřřebců 165 - 185 cm a obvod holeně u klisen 17,5 - 19,5 cm a u hřebců 18,2 - 20,2 cm.
Tělesná stabva hucula je souladná, tělo dobře a pevně stavěné. Hlava je masivnější a suchá, kratší v obličejové části. Žuchvy jsou mohutné. Krk je silný, svalnatý, středně nasazený, často spíše klenutý. Kohoutek je většinou méně výrazný, hřbet pevný, bedra krátká a dobře vázaná. Záď je široká, svalnatá, středně skloněná, často kratší. Typický je široký a hluboký hrudník. Končetiny jsou suché s výraznými klouby a kratší přední holení. Kopyta pravidelná s dobrou a velmi tvrdou kopytní rohovinou. Postoj je vpředu pravidelný, vzadu někdy mírně šavlovitý a sblížený ve hleznech.
Chody jsou kratší a pravidelné, v terénu se hucul pohybuje velmi jistě a obratně. Nejčastější zbarvení je hnědák nebo plavák všech odstínů, méně ryzák a vraník, typický je výrazný úhoří pruh, často se vyskytuje zebrování bérce a předloktí a někdy oslí kříž. Bílé znaky jsou nežádoucí. Srst je delší, hrubší a hustá, dobře přizpůsobivá nepřízni počasí. Na kořeni ocasu se někdy vyskytuje štětka z krátkých žíní, ohon splývá až k zemi. Hucul má pevné zdraví a je velmi plodný, natalita je vysoká a porody zpravidla bez komplikací. Vývoj hříbat bývá pravidelný a bezproblémový.
Povaha:
Hucul je skromný, vytrvalý s dobrými charakterovými vlastnostmi, psychicky vyrovnaný a s klidným temperamentem. Je konstitučně tvrdý, dobře krmitelný a jako primitivní plemeno si uchovává přirozené instinkty po předcích. Při dobrém zacházení je učenlivý, pracovitý a vytrvalý. Vzhledem ke svým tělesným rozměrům je velmi výkonný při práci, zejména v terénu, kde je jistý a obratný. Velká odolnost a konstituční tvrdost se projevuje zejména při nepříznivých životních podmínkách. Nevadí mu nízké teploty, je však citlivý na nedostatek čerstvého vzduchu ve stáji.
Využití:
V hřebčíne Lučina byli koně cvičeni na nošení beden s municí a dalších vojenských zařízení po nejneschůdnějších terénech. Jejich kvality se prokázaly až v první světové válce, kdy tito houževnatí a výkonní koně podávali výborné výkony nejen jako soumaři, ale i tahouni a koně jezdečtí, tedy v úlohách pro které nebyli cvičeni. Je ovšem pravda, že Huculové své koně používali k jízdě stejně jako k polním pracem, nebo nošení břemen, hucul byl tedy původně všestranným koněm, což je v horských podmínkách nejlepší a nejvýhodnější možnost. Hucul je nepřekonatelný ve zdolávání strmých horských svahů a poradí si s každou překážkou, či nástrahou na cestě. Je přímo mistrem v brodění dravými horskými toky s kamenitým dnem, a dokonce i po nezpevněné suti se pohybuje obezřetně a lehce jako koza. V těžkém terénu se vyrovná i osvědčeným mulám.
Huculský kôň sa zaraďuje medzi primitívne plemená koní, ktoré nie sú svojou stavbou tela veľmi vhodné na športové využitie ale sú to výborné kone na terénne jazdenie. Rozhodne sa o huculoch nedá povedať, že sú elegantné, ale v každom prípade sú spoľahlivé, skromné, obratné, vytrvalé a vynikajú pokojným temperamentom.
Exteriér
Hucul je dlhoveký kôň tvrdej telesné konštrukcie s dobre vyjadreným typom. Telesný rámec má dlhšie línie, postoj je korektný, chody pravidelné. Jeho výška sa pohybuje u kobýl medzi 134 - 142 cm a u žrebcov medzi 136 - 144 cm, obvod hrude je u kobýl 160 - 180 cm a u žrebcov 165 - 185 cm a obvod holene u kobýl 17,5 - 19,5 cm a u žrebcov 18,2 - 20,2 cm.
Telesná stavba hucula je súladná, telo pevne stavané. Hlava je masívnejšia. Žuchvy sú mohutné. Krk je silný, svalnatý, stredne nasadený, často skôr klenutý. Kohútik je väčšinou menej výrazný, chrbát pevný, bedrá krátke. Zadok je široký, svalnatý, stredne sklonený, často kratší. Typický je široký a hlboký hrudník. Končatiny sú suché s výraznými kĺbmi a kratšími prednými holeňami. Kopytá pravidelné s dobrou a veľmi tvrdou kopytnou rohovinou. Postoj je vpredu pravidelný, vzadu niekedy mierne kravský.
Najčastejšie sfarbenie je hnedák nebo plavák všetkých odtieňov, menej ryšiak a vraník, typický je výrazný úhorí pruh, často sa vyskytuje zebrovanie predkolenia a predlaktia a niekedy oslí kríž. Biele znaky sú nežiaduce. Srsť je dlhšia, hrubšia a hustá, dobre prispôsobivá nepriazňam počasia. Na koreni chvosta sa niekedy vyskytuje štetka z krátkych vlasov, chvost splýva až k zemi.
Charakteristika
Hucul patrí medzi pozdné plemená, dospieva v 5 – 6 rokoch, výkonný zostáva až do 25 rokov často sa dožíva 30 rokov aj viac. Chody sú kratšie a pravidelné, v teréne sa hucul pohybuje veľmi isto a obratne. Hucul má pevné zdravie a je veľmi plodný, natalita je vysoká a pôrody spravidla bez komplikácií. Vývoj žriebät je pravidelný a bezproblémový.
Huculský kůň, historie a současnost
Typickým představitelem horských plemen koní je huculský
kůň.
Jeho domovinou je Huculsko, kraj nacházející se ve východních Karpatech
v Rumunské republice. Je to svérázná, charakteristická a výrazná horská oblast,
obývaná etnickou skupinou Huculů podle kterých dostal i jméno tam chovaný
kůň.
Huculové se usadili v těchto
oblastech v období valašské kolonizace v 14.-17. století spolu s jinými větvemi
horského obyvatelstva přicházejícího z Balkánu.
Charakteristickým zaměstnáním Huculů bylo salašnictví,
pasení, a dřevorubectví. Žili v horském prostředí a zvykli si na tvrdé přírodní
podmínky, a proto i koně, které chovali, se museli přizpůsobit nejenom přírodním
podmínkám, ale i tvrdosti člověka. Jen tak totiž mohli při skrovné výživě a
celkem malé péči dělat i ty nejtěžší práce.
Hucul seděl na koni odmalička, překonávajíc strmé vrchy,
skalnatá cesty a velké vzdálenosti. Pomocí koní dělali Huculové všechny práce i
zásobování, koňmo chodili na trhy, návštěvy a pod. Společenský život se v plném
rozsahu zabezpečoval pomocí koní, pod sedlem i v zápřahu.
Huculští koně jsou velmi inteligentní, poznají lidi,
horské cesty, sami se dokáží ochránit před divokou zvěří. K domácím lidem si
vytvářejí blízký stav, jsou jim oddaní, ale velmi dobře si zapamatují špatné
zacházení. Při náročných přechodech se lidi spoléhají na obezřetnost koně, na
jeho inteligenci a nohy, které s úplnou jistotou překonávají všechny překážky na
cestě, dokonce i takové na které by si samotný člověk netroufl.
První údaje o huculském koni najdeme v práci
Dohorstajského "Hippika" z r.1603. Zmínky o Huculech obsahují i etnografická
studia o obyvatelstvu Bukoviny z článků celé řady autorů. Současný chov
huculského koně jako první analyzoval Gassebner, který jeho chovnou oblast
navštívil v roce 1891.
Názory o původu huculského koně jsou rozdílné a často
protichůdné. Na základě literárních pramenů vypadá pravděpodobně teorie, že
základem huculského koně byl původní karpatský tarpan. Začátek jeho chovu se
datuje do 17. století. Když si blíže všimneme okolností vzniku huculského koně,
vždycky se setkáváme s tarpanem: Původní horský kůň Karpat, domácí primitivní
huculský a bukovinský typ nebo staropolský či staromoldavský koník- to všechno
je jen v různých obměnách jihoruský tarpan.Svůj podíl na jeho vytvoření má též
kertak a arabský kůň.
Původem a hodnocením huculského koně se podrobně zaobírá
E. Hackl. Huculského koně nazývá horským tarpanem a rozeznává jeho tři typy :
tarpana, bystrzeca a kertaka. Všechny tři typy mají příznačné znaky divokého
koně, jsou přibližně stejných tělesných rozměrů i hmotnosti a jsou si
podobné.
Při křížení si udržují plemenné znaky. Typ hucula
bystrzec vznikl křížením typu tarpan s polským koníkem. Tarpan hucul i polský
koník mají stejné předky - horského tarpana, jsou jeho přímými potomky, a tak
není potřebné zvlášť rozlišovat bystrzec hucula. Uvedené typy huculského koně se
liší hlavně tvarem hlavy a mohutností kostry. Tarpan hucul má ušlechtilou hlavu,
silnější kostru, zavalité tělo, kratší nohy, je bezpečný a jistý
při práci v terénu. Bystrzec hucul se od tarpana hucula liší jemnější kostrou,
suchým a pevným svalstvem. Kertak hucul , ovlivněný mongolskými a tatarskými
koňmi není v horském terénu tolik spolehlivý. Hlavu má méně ušlechtilou,
silnější, masitou. Kostru má silnější, působí dojmem zavalitého koně. Je
náročnější na množství a kvalitu stravy. V důsledku vzájemného křížení
charakteristické znaky u jednotlivých typů hucula zanikly, nebo jsou nevýrazné.
Huculský kůň byl méně vyrovnaný, proto i odborníci uvnitř plemena rozlišují více
typů.
Možnost existence horského
karpatského koně na Slovensku se nepředpokládala ani nepřipouštěla, což
vyplívalo z nedostatku důkazního materiálu. Převládal názor, že prvního domácího
koně přivedli na naše území cizí národy a proto je cizorodým prvkem.
V současnosti jsou k dispozici historické hmotné důkazy
o existenci divokého koně na území severního Slovenska. svědčí o výskytu koně
domácího v období kdy ještě nebyl známý pobyt cizích národů v oblasti
slovenských Karpat. V roce 1933 byla zveřejněna zpráva o prvním objevu
pozůstatků divokého koně na Slovensku - v Gánovciach. V roce 1964 uveřejnil Z.
Schmidt zprávu o objevu pozůstatků divokého koně v travertinovém lomu v Vyšných
Ružbachoch. Kosterní zbytky a otisky kopyt pochází z období asi 700 000 až 245
000 r. př.n.l.
Vycházejíc z těchto důkazů nás opravňuje označit
huculského koně za autonomní plemeno Karpat.
Původně se huculský kůň choval ve skromných, drsných
podmínkách bukovinských Karpat bez chovatelského přispění a zásahu státu. Až v
roce 1856 vznikl hřebčín v Lučině. Zřídili ho s cílem chovu huculských
plemenných hřebců, kteří připouštěli klisny v oblastech, kde byl chov huculského
koně značně rozšířený. Pomocí těchto hřebců se mělo zkvalitnit a zlepšit původní
tvrdé, vytrvalé, skromné a výkonné plemeno koní. Zakoupili proto deset klisen a
dva sikulské hřebce. Plemeníci se používali i na připouštění klisen chovatelů.
Plemenný materiál však byl postupně zlikvidován a v roce 1872 chov zrušen.
Huculské hřebce a klisny postoupili chovatelům v okolí.
Chov huculského koně v Lučině byl znovu obnoven v roce
1877. Základ jeho chovu tvořilo 10 typických březích huculských klisen a
plemenný hřebec Stirbul. Toto nepočetné stádo představovalo základ pro zlepšení
chovu huculského koně v bývalém Rakousko-Uhersku. Stádo se postupně doplňovalo a
zušlechťovalo. Prostřednictvím odchovaných huculských hřebců se zkvalitňoval i
zemský chov huculského koně.
Pastviny a objekty Lučínského hřebčína se nacházely v
nadmořské výšce 1400-1600 m, což příznivě působilo na udržení typu horského
koně. V průběhu celého roku byli huculové venku, jen v nepříznivém počasí v
přístřešku. Krmili je u stohů a napájeli přímo z horských bystřin. Až do roku
1903 dostávali koně jen seno a trávu na pastvě a žádný oves. Stavy huculských
klisen se zvyšovaly a v roce 1903 jich bylo v Lučině již 28. Na konci 19. a
začátkem 20. století se huculští koně stali známými a oceňovanými i v
zahraničí.Například na zlepšení skotského ponyho bylo použito i huculského koně.
Připouštělo se ve volné přírodě a tam často bez zásahu člověka probíhalo i
hřebení. Odstav hříbat a rozdělení podle pohlaví se provádělo v šesti měsících.
Na přelomu století byli do chovu zařazeni huculští hřebci nakoupení
z nejlepších chovatelských oblastí - Hroby (1901-1905) a Ghoral (1906-1908) .
Tito hřebci měli největší vliv na další chov huculského koně a stali se
zakladateli nejvýznamnějších linií - kmenů huculského koně chovaných i v
současnosti.
Další rozvoj chovu huculského koně v Lučině se zastavil
první světovou válkou. V roce 1914 huculské koně evakuovali do vnitrozemí
Rakouska, do obce Gotenprund v kraji Baden, později je přestěhovali do oblasti
Waldhof. Po skončení I. světové války a rozpadu Rakousko-uherské monarchie
rozdělili huculské koně na základě mírových smluv státům, kterým bylo vráceno i
území. Část huculských hřebců se dostala do severního Tyrolska jako náhrada za
haflingy, část plemenného materiálu připadla po roce 1918 Československu, Polsku
a Rumunsku. Maďarsko zůstalo bez chovu huculského koně.
Po I. světové válce se chov hucula samostatně rozvíjel i
v jeho domovině, v Rumunsku, kde nákupem chov zvyšovali a zkvalitňovali jak v
Lučině tak v zemském chovu. Hucul patří mezi nejvýznamnější horská plemena a je
hlavním plemenem pro zušlechťování horských typů koní. I dnes se chová venku, na
pastvě v tvrdých a drsných podmínkách, což přispívá k udržení typu,
temperamentu, charakteru a výkonnosti. Velikost stáda se pohybuje okolo 80
plemenných klisen. V chovu se nejvíc osvědčují linie huculských hřebců Hroby,
Ghoral, Pietrosu, Oušor, Prislop a Gurgul.
Další významný chov huculského koně je v Polsku, v
pohraniční oblasti se Slovenskem. Chov hucula je soustředěný v hřebčíně
Gladyszów, severně od Bardejova. Průměrně zde chovají 60 huculských klisen. V
chovu nepoužívají označení potomků po hřebci jako je tomu u nás, ale potomci
dostávají jméno podle rodiny. Huculský kůň se zde chová i v zabarvení strakáč.
Po I. světové válce se v Maďarsku s chovem huculů
přestalo. V roce 1922 zřídili v Bantapuszte chov malých horských koní - chovali
zde koně huculské, bosenské a sikulské. Plemenný materiál byl však nevyrovnaný a
málopočetný. Chov hucula v podstatě zanikl po II. světové válce. V současnosti
se huculové chovají v národním parku Aktelek u slovenských hranic.
Za první Československé republiky byl velmi dobrý chov
huculského koně na Zakarpatské Ukrajině, ale po válce i ten postupně zanikl.
Organizovaný chov hucula na
Slovensku navazuje na chov v Rumunsku - Lučině.
Šlechtitelská základna huculského koně na Slovensku se
budovala od roku 1922 v hřebčíně Topoľčianky. V tomto roce byla do Topoľčianek
dovezena část huculského stáda z Waldhofu, které bylo evakuováno z Lučiny.
Dovezené stádo se skládalo ze dvou hřebců (Hroby I, Ghoral I) a z 15 klisen.
Umístění huculského stáda v Topoľčiankach bylo dočasné,
již v roce 1923 přesunuli jeho část do nově zřízeného hřebčína Turja Remety na
Zakarpatské Ukrajině. V roce 1928 zřídili při Turja Remetech huculský hřebčín
Močarky. V roce 1936 se chov v Topoľčiankach zrušil a veškerý plemenný materiál
byl převezen do Turja Remet. Chov hucula v Topoľčiankoch byl ale brzy obnoven a
to v roce 1939. Nepočetný stav huculských koní za první ČSR hrozil příbuzenskou
plemenitbou, proto byl do chovu zakoupen hřebec Gurgul a v roce 1927 byl zařazen
jako plemeník.
V Topoľčiankach působil do
roku 1936.
V současnosti působí v chovu
jeho osmý potomek. Gurgul se v chovu velmi osvědčil a výrazně přispěl k
rozšíření genové základny, založil samostatný kmen a výrazně ovlivnil kvalitu
svého plemene.
Už ve 30. letech začali chovatelé a armáda požadovat
zvětšení rámce huculského koně. Jeho křížení s arabským koněm a lipicánem však
nepřineslo žádané výsledky. V Turja Remetech začali křížit huculského koně s
haflingem. Ani toto spojení se však neosvědčilo a potvrdilo skutečnost, že u
huculského koně je možné zvětšit rámec a mohutnost jen výběrem a zlepšením
podmínek odchovu, ale ne křížením. Snahy o zmohutnění horských typů koní byli i
po druhé světové válce v padesátých a šedesátých letech. S tímto cílem byla
zřízena v roce 1949 v Zlobinách u Bánovec nad Bedravou typová stanice horských
koní. Armáda zde soustředila 50 plemenných klisen horského koně, doplněných 24
klisnami typu hucul, zakoupených na východním Slovensku. V zušlechťovacím
procesu mimo huculských hřebců bylo použito trofejních hřebců horského koně a
fjordské hřebce.
V roce 1961 toto vyselektované stádo přesunuli do
Topoľčianek, kde se pokračovalo ve zmohutňování huculského koně fjordem až do
roku 1970. Od tohoto roku se v Topoľčianském huculském stádě provádí jen
čistokrevná plemenitba huculského koně.
Státní lesy požadovali na probírkový systém těžby větší
počet tažných koní na přibližování dřeva. Proto v roce 1950 zřídili na Muráni
hřebčín, který měl produkovat koně pro potřeby lesů. Zakoupili na severním a
severovýchodním Slovensku 100 plemenných klisen v typu hucula. Ze začátku se
uplatňovala čistokrevná plemenitba, ale lesníci požadovali mohutnějšího koně.
Přistoupilo se ke křížení s fjordem, haflingem a chladnokrevníkem. Výsledky
křížení byli ale neuspokojivé a v osmdesátých letech se s čistokrevným chovem a
křížením přestalo. Chov hucula zde zanikl až na několik kusů. Huculské klisny z
Muráně byly rozprodánu a uplatnili se při zakládání huculských chovů
VŠV Košice, Hucul clubu v Praze, TANAPu.
Část huculských koní mají i
soukromí chovatelé v Čechách a na Slovensku. Několik koní se exportovalo
především do Holandska.
Huculský kůň svými výbornými užitkovými vlastnostmi,
vzhledem, zdravotním stavem, skromností a schopností přizpůsobit se i nejtvrdším
podmínkám představuje vynikající plemeno pro horské a podhorské oblasti. Mimo to
tvoří významnou genovou rezervu.
Huculský kůň jako autonomní plemeno východních Karpat
patří mezi malé plemena koní. Tělo má souměrně stavěné, dobře utvořené, delšího
rámce na kostnatých nohách, s tvrdou kopytní rohovinou. Hrudník má hluboký a
široký, žebra dobře klenutá, kohoutek méně výrazný. Postoj končetin je v předu
pravidelný, vzadu někdy šavlovitý. Chod má krátký, přitom vydatný a
spolehlivý.
Charakteristické míry :
Kohoutková výška hůlková 125-145 cm, obvod hrudi 175-185
cm, obvod holeně 18-19.5 cm a hmotnost 380-450 kg. Nejčastější vybarvení je
hnědák, plavák, občas vraník a ryzák. Typický je u něj úhoří pruh a zebrování na
končetinách. Tělesná stavba předurčuje hucula na práci v horském terénu ať již v
zápřahu, pod sedlem nebo jako nosič břemen.
Hucul má dobrý charakter, je temperamentní, dospívá v
pěti až šesti letech a dožívá se vysokého věku.
Dnes chová hucula několik farem v České republice.
Nejznámější je Hucul club Praha a Hucul klub Janova hora v Krkonoších.
Rozeznáváme čtyři linie hucula- Ghoral, Oušor, Hroby a Gurgul. Mnoho koní je
také v držení soukromých chovatelů. Všechny koně by měli být zapsáni v plemenné
knize Asociace svazu huculských koní, kde se vede podrobná evidence.
Huculský kůň
Protože hucul je pro širokou veřejnost a i pro některé
chovatele dosud poměrně neznámý kůň, považuji za rozumné se o některé své
poznatky z chovu tohoto plemene podělit. Pro svůj menší vzrůst, svoji příjemnou
povahu a menší finanční náklady a spolehlivost v terénu se stává stále více
oblíbený.
Ale přes své nesporné výhody
má i jeho chov i některá úskalí.
Slovo "hucul" znamená v
rumunštině "zbojník" a věru by byl hřích nechat tohoto roztomilého,
nenáročného a vytrvalého zbojnického koníka
bez povšimnutí.
Jeho původní využití bylo v zemědělství,
později v armádě jako nosič břemen a tažný kůň. Je velmi šikovný v
hornatém terénu .Jeho povaha je přátelská až přítulná. Chová se ve
stádech, kde je mu také nejlépe, protože je v jádru velmi společenský. Přilne k
člověku a nelibě pak nese, když je opomíjen.
Výchova koně ve společnosti jiných koní má pro chovatele
ohromné výhody. Koně se totiž chovají přirozeně, vytvoří si svojí hierarchii a
práce s nimi je potom mnohem jednodušší. Také si svojí energii vybijí jinde než
zrovna na chovateli. Huculský kůň však je k jiným plemenům občas nesnášenlivý, i
když si většinou po čase zvykne. Jinak je tomu u jiných domácích býložravců.
Vidí v nich potravní konkurenty a kolikrát konkurenta i zabije.
Dnes se huculský kůň chová hlavně pro
projížďky v přírodě, protože jeho šikovnost v náročném terénu je přímo
neskutečná. Z vlastní zkušenosti vím, že
hucul je schopen s břemenem o hmotnosti kolem 120 kg vyšplhat kopce, které bych
nechtěl jít ani po svých. Pro svojí mírnou
povahu se ho s úspěchem používá i při hiporehabilitaci a hipoterapii u nemocí
pohybového i psychického rázu. Na tuto
práci se však vybírají koně, kteří mají jednak velice klidnou povahu, ale i
odpovídající tělesný rámec. Takový kůň musí být stoprocentně zdravý, aby jeho
pohyby měly správný účinek na nemocné.
. Za stravu mu slouží výhradně seno v zimním období a v
létě zelená pastva. Také musí mít dostatek slámy a neustálý přístup k vodě a
soli. Jablka a mrkev, případně krmná řepa
se musí podávat z počátku krmení v malých dávkách a ty postupně zvyšovat až na
5-8 kg na koně.
Ostatní krmiva jako oves, vojtěška a různá granulovaná
krmiva by se u huculů nemělo
zkrmovat vůbec, protože u těchto koní dochází vlivem tohoto krmení k tzv.
překlubování a strmosti spěnek. Větší
dávkou těchto krmiv se může stát, že kůň dostane koliku nebo schvácení kopyt.
Hucul má, jako jeden z mála plemen, schopnost potřebné živiny a stopové prvky
dostat z přírodní potravy a dlouhodobým krmením jiné stravy tuto vlastnost
postupně ztratí.
Psychická stránka koně se také velmi opomíjí. Přivázáním
hucula na volné stání (štont) nepodpoříme jeho kladné vlastnosti, spíš naopak.
Takový kůň se může velmi brzy stát nerudným až zlým. Ke koni se člověk musí
chovat jako partner a přítel a případné prohřešky trestat ihned a adekvátně.
Jako příklad uvedu vlastní zkušenost s ročním hřebcem,
kterého jsem zakoupil. Kůň byl u svého předcházejícího majitele uvázán,
minimálně čištěn a plachý. Pustil jsem koně mezi ostatní do výběhu a za pár dní
přestal kopat. Kousal ale pořád. Když nepomáhalo obvyklé plesknutí po
nozdrách, což jsem zkoušel několik týdnů, jsem
ho po jeho výpadu zuby kousl do
nejcitlivější části, čenichu. Prakticky
okamžitě kůň kousat přestal. Dnes ve svých šesti letech má stále pysky nenechavé, ale
již nikoho nekousl. To samé platí pro kopání koně. Samozřejmě musíte trávit u koní v jejich těsné blízkosti
co nejvíce času, věnovat se jejich čistotě a takzvaně je osahat. Získáte tím
jejich důvěru a práce s nimi je potom mnohem jednodušší. Pamatujte na to, že
dobré slovo a zacházení zmůžou kolikrát víc než důtky. A neplatí to jenom u
koní. Trest i pochvala u koní musí přijít
okamžitě po prohřešku či dobře vykonaném úkolu. Má totiž velmi krátkou okamžitou
paměť a pozdější pokárání nemá výchovný efekt ale spíš opačný. Kůň se totiž diví
co se děje, protože na věc již zapomněl a věnuje se jiným podnětům a
vzruchům.
Velmi výhodné je mít velký výběh, chovatel
nemusí pohybovat koně každý den a přesto jsou koně v dobré kondici. Dále velmi
důležitá je také péče o kopyta koně. Častým čištěním kopyt si kůň zvyká na tuto
činnost a následně korektury či kování probíhají v klidu.
Kopyta by se koni měli čistit každý den a
korektury jednou za dva až tři měsíce, podle toho jak kopyto dorůstá a jak si ho
také kůň obrousí při práci. Při dobré péči
se většina huculských koní nemusí kovat.
Případným zájemcům o koupi huculského koně doporučuji
kupovat zvířata zdravá a čistokrevná s průkazem původu. Jestli nemáte zkušenosti s koňmi, doporučuji vzít si
sebou někoho, kdo se v koních vyzná. Není to sice záruka toho, že zvíře nebude
bez vady, ale riziko koupě nevhodného koně se tím značně sníží. Mnoho lidí kříží hucula s jinými plemeny ,
hucul potom ztrácí své dobré vlastnosti a výsledkem jsou ve většině
případů koně na první pohled líbiví, ale povahově nevyrovnaní až zlí.
Koně s vadami a jejich
výcvik
I pro koně s vadami platí základní principy výcviku. Základem pro maximální využití možností koně je především výcvik a rozvoj jeho uvolněných pohybů a kmihu. V závislosti na druhu vady však musíme používat některé specifické postupy.
Koně s nedostatkem
exteriéru.
Ideální koně bez nedostatků neexistují. Koně s výrazně zřetelnými nedostatky tělesné stavby se v jezdeckém sportu vyskytují velice zřídka. Při neznatelném odklonu od ideálu musí trenér především zajistit, aby se slabší části těla na počátku výcviku nepřetěžovaly. Pomocí různých zpevňujících cvičení se pak postupně zvyšuje zátěž na tyto části. Pracovat s koněm, který má nedostatky exteriéru je těžší než pracovat s koněm normálním. Proto by se takovému koni měl věnovat zkušený jezdec.
V průběhu výcviku musíme nejčastěji řešit problémy spojené s nedostatky v postoji nohou, tvaru krku a hřbetu koně.
Nesprávný postoj
nohou.
Při výběru koně pro sportovní využití se postoji nohou věnuje většinou dostatečná pozornost. Důležitý je především postoj zadních nohou.
Od koní s příliš blízkými hlezny (kravský postoj) nebo naopak s příliš dalekými (sudovitý postoj) nelze vyžadovat příliš vysoký stupeň shromáždění. Koně s kravským postojem se však bez velkých problémů mohou vycvičit do lehkých soutěží. Při šavlovitém postoji mají dokonce někdy značný talent ke skákání. U koní se sudovitým postojem by při takovémto výcviku dříve či později došlo k přetížení hleznových a spěnkových kloubů.
Nepravidelná forma
krku.
Specifické přístupy vyžaduje při výcviku dlouhý tenký krk, krátký tlustý krk a jelení krk.
Dlouhý tenký krk má krátké tenké svaly. Je-li navíc vysoko nasazený a v horní části silně ohnutý, jde o krk labutí. Než se takovýto krk správně vytáhne a zpevní, mohou proběhnout měsíce i roky pilné práce. Především je nutno dosáhnout stabilního postavení krku vzhledem ke kohoutku a zpevnit svaly mezi plecemi a krkem. K tomu je nezbytné při volném pohybu dopředu přivést koně na přilnutí při použití tlustého udidla. Teprve při dostatečném rozvoji krčních svalů má význam pokračovat v dalším výcviku koně.
Krátký tlustý krk bývá obvykle nízko nasazený. Takoví koně jsou obtížně jezditelní. Je třeba je opracovat dlouhou dobu na lonži.
Jelení krk se vyznačuje příliš silným rozvojem svalů v jeho dolní části. Po správné přípravě jelení krk zmizí. Je však k tomu třeba naučit koně vytahovat krk při pohybu v kroku a klusu na volné otěži. Pomůže též překračování kavalet a gymnastické skoky. Taková práce má probíhat několik měsíců. Přílišným působením otěží lze naopak krk koně pokřivit.
Nedostatky ve hřbetu.
Forma hřbetu má velký vliv na práci jeho svalů. S obtížemi se setkáváme při dlouhém, krátkém nebo přestavěném hřbetě koně.
Mnohé dlouhé hřbety jsou dobře vázány s kohoutkem i křížem, takže nepředstavují žádný výcvikový problém. Pokud má však kůň navíc slabý kříž, může dojít k odporu v práci a kůň málo pracuje zádí. Nesoulad mezi předníma a zadníma nohama se většinou nejvíce projevuje ve cvalu, kde chybí skákavost. V klusu kůň budí dojem, že jezdec sedí na dvou koních. K vytvoření souladu mezi předkem a zádí nejlépe poslouží volný klus a energický cval v lehkém sedu. Pomáhá též opatrná práce na kavaletách při větších vzdálenostech mezi nimi. Takové koně lze vycvičit pro lehké soutěže a jako koně terénní.
Krátký hřbet dělá koně kvadratického, takže těžko hledá rovnováhu. K jejich uvolňování používáme kavalety a nízké gymnastické skoky, které překlusáváme v lehkém sedu.
Přestavěný je takový kůň, u kterého je horní část zádi vyšší než vrchol kohoutku. Téměř vždy má takový kůň otevřené hlezno. Je třeba ho jezdit především v lehkém klusu a nedat mu možnost navalit se na otěž. Pružnost kloubů zadních nohou zdokonalujeme prací na kruhu a prací na dvou stopách. Jedině tak nedojde k předčasnému opotřebení předních nohou. Někteří přestavění koně mají velké schopnosti ke skákání.
Koně s vadou
temperamentu.
Temperament a psychické vlastnosti patří mezi vrozené kvality koně, které je však možno zlepšovat, nebo naopak velice rychle zhoršit. Vady temperamentu se napravují mnohem hůře než vady exteriéru a vyžadují velkou sebedisciplínu jezdce.
V průběhu výcviku nejčastěji řešíme problémy liknavosti, vzdorovitosti a bázlivosti koně.
Liknaví koně.
Snaha pohybovat se dopředu je velmi cenná vlastnost koně. Při její ztrátě je výcvik velice ztížen. Nezbývá než používat energické pobídky. Je třeba často jezdit do terénu, nejlépe ve společnosti dobře se pohybujícího stájového druha. Za zlepšení kmihu je třeba koně chválit a pomůcky zjemňovat. U mladých koní musíme včas odlišit únavu od lenivosti a koně nepřetěžovat.
Vzdorovití koně.
Mnozí koně jdou příliš energicky dopředu, kozlují a vyhazují zádí, zvláště pod slabšími jezdci. Pokud nejde jen o stájovou bujnost a neuvolněnost, je třeba zesílit pomůcky holeněmi, koně okřiknout, případně použít bičík či jízdárenský bič. Vrozená vzdorovitost se obvykle projevuje již při práci na lonži. Jestliže vzdoruje starší kůň, pak to znamená, že při jeho přípravě došlo k nějaké chybě, případně že nechápe požadavek jezdce.
Bázliví koně.
Tento nedostatek vyplívá z lehce probuditelného instinktu sebeobrany, který nutí koně utéci do nebezpečí. Takový koně mají obvykle citlivý nervový systém a mohou reagovat na libovolné nezvyklé jevy jako hluky, zápachy, dotyky, rychlé pohyby ap. S touto vlastností je třeba počítat a proto výcvik mladých koní nemohou dělat lidé netrpělivý a nervózní. Nezkušený, hrubý nebo rozdrážděný jezdec by mohl tak zesílit bázlivost u citlivého koně, že by se pro něj stala trvalou vlastností a tím omezila jeho použití.
Jestliže se bázlivost začne projevovat až v průběhu výcviku, je nezbytné vyměnit jezdce. Důvěru v člověka lze obnovit pouze dlouhými procházkami v terénu a celkovým klidným a laskavým zacházením. Totéž platí pro bývalé dostihové koně, u nichž potřebujeme, aby tímto způsobem zapomněli na svoji předchozí kariéru. Trpělivost pak bude štědře odměněna čistokrevným koněm, jehož rozum a energie může udělat další práci pro jezdce potěšením.
Huculský kůň, historie a současnost
Typickým představitelem horských plemen koní je huculský
kůň.
Jeho domovinou je Huculsko, kraj nacházející se ve východních Karpatech
v Rumunské republice. Je to svérázná, charakteristická a výrazná horská oblast,
obývaná etnickou skupinou Huculů podle kterých dostal i jméno tam chovaný
kůň.
Huculové se usadili v těchto
oblastech v období valašské kolonizace v 14.-17. století spolu s jinými větvemi
horského obyvatelstva přicházejícího z Balkánu.
Charakteristickým zaměstnáním Huculů bylo salašnictví,
pasení, a dřevorubectví. Žili v horském prostředí a zvykli si na tvrdé přírodní
podmínky, a proto i koně, které chovali, se museli přizpůsobit nejenom přírodním
podmínkám, ale i tvrdosti člověka. Jen tak totiž mohli při skrovné výživě a
celkem malé péči dělat i ty nejtěžší práce.
Hucul seděl na koni odmalička, překonávajíc strmé vrchy,
skalnatá cesty a velké vzdálenosti. Pomocí koní dělali Huculové všechny práce i
zásobování, koňmo chodili na trhy, návštěvy a pod. Společenský život se v plném
rozsahu zabezpečoval pomocí koní, pod sedlem i v zápřahu.
Huculští koně jsou velmi inteligentní, poznají lidi,
horské cesty, sami se dokáží ochránit před divokou zvěří. K domácím lidem si
vytvářejí blízký stav, jsou jim oddaní, ale velmi dobře si zapamatují špatné
zacházení. Při náročných přechodech se lidi spoléhají na obezřetnost koně, na
jeho inteligenci a nohy, které s úplnou jistotou překonávají všechny překážky na
cestě, dokonce i takové na které by si samotný člověk netroufl.
První údaje o huculském koni najdeme v práci
Dohorstajského "Hippika" z r.1603. Zmínky o Huculech obsahují i etnografická
studia o obyvatelstvu Bukoviny z článků celé řady autorů. Současný chov
huculského koně jako první analyzoval Gassebner, který jeho chovnou oblast
navštívil v roce 1891.
Názory o původu huculského koně jsou rozdílné a často
protichůdné. Na základě literárních pramenů vypadá pravděpodobně teorie, že
základem huculského koně byl původní karpatský tarpan. Začátek jeho chovu se
datuje do 17. století. Když si blíže všimneme okolností vzniku huculského koně,
vždycky se setkáváme s tarpanem: Původní horský kůň Karpat, domácí primitivní
huculský a bukovinský typ nebo staropolský či staromoldavský koník- to všechno
je jen v různých obměnách jihoruský tarpan.Svůj podíl na jeho vytvoření má též
kertak a arabský kůň.
Původem a hodnocením huculského koně se podrobně zaobírá
E. Hackl. Huculského koně nazývá horským tarpanem a rozeznává jeho tři typy :
tarpana, bystrzeca a kertaka. Všechny tři typy mají příznačné znaky divokého
koně, jsou přibližně stejných tělesných rozměrů i hmotnosti a jsou si
podobné.
Při křížení si udržují plemenné znaky. Typ hucula
bystrzec vznikl křížením typu tarpan s polským koníkem. Tarpan hucul i polský
koník mají stejné předky - horského tarpana, jsou jeho přímými potomky, a tak
není potřebné zvlášť rozlišovat bystrzec hucula. Uvedené typy huculského koně se
liší hlavně tvarem hlavy a mohutností kostry. Tarpan hucul má ušlechtilou hlavu,
silnější kostru, zavalité tělo, kratší nohy, je bezpečný a jistý
při práci v terénu. Bystrzec hucul se od tarpana hucula liší jemnější kostrou,
suchým a pevným svalstvem. Kertak hucul , ovlivněný mongolskými a tatarskými
koňmi není v horském terénu tolik spolehlivý. Hlavu má méně ušlechtilou,
silnější, masitou. Kostru má silnější, působí dojmem zavalitého koně. Je
náročnější na množství a kvalitu stravy. V důsledku vzájemného křížení
charakteristické znaky u jednotlivých typů hucula zanikly, nebo jsou nevýrazné.
Huculský kůň byl méně vyrovnaný, proto i odborníci uvnitř plemena rozlišují více
typů.
Možnost existence horského
karpatského koně na Slovensku se nepředpokládala ani nepřipouštěla, což
vyplívalo z nedostatku důkazního materiálu. Převládal názor, že prvního domácího
koně přivedli na naše území cizí národy a proto je cizorodým prvkem.
V současnosti jsou k dispozici historické hmotné důkazy
o existenci divokého koně na území severního Slovenska. svědčí o výskytu koně
domácího v období kdy ještě nebyl známý pobyt cizích národů v oblasti
slovenských Karpat. V roce 1933 byla zveřejněna zpráva o prvním objevu
pozůstatků divokého koně na Slovensku - v Gánovciach. V roce 1964 uveřejnil Z.
Schmidt zprávu o objevu pozůstatků divokého koně v travertinovém lomu v Vyšných
Ružbachoch. Kosterní zbytky a otisky kopyt pochází z období asi 700 000 až 245
000 r. př.n.l.
Vycházejíc z těchto důkazů nás opravňuje označit
huculského koně za autonomní plemeno Karpat.
Původně se huculský kůň choval ve skromných, drsných
podmínkách bukovinských Karpat bez chovatelského přispění a zásahu státu. Až v
roce 1856 vznikl hřebčín v Lučině. Zřídili ho s cílem chovu huculských
plemenných hřebců, kteří připouštěli klisny v oblastech, kde byl chov huculského
koně značně rozšířený. Pomocí těchto hřebců se mělo zkvalitnit a zlepšit původní
tvrdé, vytrvalé, skromné a výkonné plemeno koní. Zakoupili proto deset klisen a
dva sikulské hřebce. Plemeníci se používali i na připouštění klisen chovatelů.
Plemenný materiál však byl postupně zlikvidován a v roce 1872 chov zrušen.
Huculské hřebce a klisny postoupili chovatelům v okolí.
Chov huculského koně v Lučině byl znovu obnoven v roce
1877. Základ jeho chovu tvořilo 10 typických březích huculských klisen a
plemenný hřebec Stirbul. Toto nepočetné stádo představovalo základ pro zlepšení
chovu huculského koně v bývalém Rakousko-Uhersku. Stádo se postupně doplňovalo a
zušlechťovalo. Prostřednictvím odchovaných huculských hřebců se zkvalitňoval i
zemský chov huculského koně.
Pastviny a objekty Lučínského hřebčína se nacházely v
nadmořské výšce 1400-1600 m, což příznivě působilo na udržení typu horského
koně. V průběhu celého roku byli huculové venku, jen v nepříznivém počasí v
přístřešku. Krmili je u stohů a napájeli přímo z horských bystřin. Až do roku
1903 dostávali koně jen seno a trávu na pastvě a žádný oves. Stavy huculských
klisen se zvyšovaly a v roce 1903 jich bylo v Lučině již 28. Na konci 19. a
začátkem 20. století se huculští koně stali známými a oceňovanými i v
zahraničí.Například na zlepšení skotského ponyho bylo použito i huculského koně.
Připouštělo se ve volné přírodě a tam často bez zásahu člověka probíhalo i
hřebení. Odstav hříbat a rozdělení podle pohlaví se provádělo v šesti měsících.
Na přelomu století byli do chovu zařazeni huculští hřebci nakoupení
z nejlepších chovatelských oblastí - Hroby (1901-1905) a Ghoral (1906-1908) .
Tito hřebci měli největší vliv na další chov huculského koně a stali se
zakladateli nejvýznamnějších linií - kmenů huculského koně chovaných i v
současnosti.
Další rozvoj chovu huculského koně v Lučině se zastavil
první světovou válkou. V roce 1914 huculské koně evakuovali do vnitrozemí
Rakouska, do obce Gotenprund v kraji Baden, později je přestěhovali do oblasti
Waldhof. Po skončení I. světové války a rozpadu Rakousko-uherské monarchie
rozdělili huculské koně na základě mírových smluv státům, kterým bylo vráceno i
území. Část huculských hřebců se dostala do severního Tyrolska jako náhrada za
haflingy, část plemenného materiálu připadla po roce 1918 Československu, Polsku
a Rumunsku. Maďarsko zůstalo bez chovu huculského koně.
Po I. světové válce se chov hucula samostatně rozvíjel i
v jeho domovině, v Rumunsku, kde nákupem chov zvyšovali a zkvalitňovali jak v
Lučině tak v zemském chovu. Hucul patří mezi nejvýznamnější horská plemena a je
hlavním plemenem pro zušlechťování horských typů koní. I dnes se chová venku, na
pastvě v tvrdých a drsných podmínkách, což přispívá k udržení typu,
temperamentu, charakteru a výkonnosti. Velikost stáda se pohybuje okolo 80
plemenných klisen. V chovu se nejvíc osvědčují linie huculských hřebců Hroby,
Ghoral, Pietrosu, Oušor, Prislop a Gurgul.
Další významný chov huculského koně je v Polsku, v
pohraniční oblasti se Slovenskem. Chov hucula je soustředěný v hřebčíně
Gladyszów, severně od Bardejova. Průměrně zde chovají 60 huculských klisen. V
chovu nepoužívají označení potomků po hřebci jako je tomu u nás, ale potomci
dostávají jméno podle rodiny. Huculský kůň se zde chová i v zabarvení strakáč.
Po I. světové válce se v Maďarsku s chovem huculů
přestalo. V roce 1922 zřídili v Bantapuszte chov malých horských koní - chovali
zde koně huculské, bosenské a sikulské. Plemenný materiál byl však nevyrovnaný a
málopočetný. Chov hucula v podstatě zanikl po II. světové válce. V současnosti
se huculové chovají v národním parku Aktelek u slovenských hranic.
Za první Československé republiky byl velmi dobrý chov
huculského koně na Zakarpatské Ukrajině, ale po válce i ten postupně zanikl.
Organizovaný chov hucula na
Slovensku navazuje na chov v Rumunsku - Lučině.
Šlechtitelská základna huculského koně na Slovensku se
budovala od roku 1922 v hřebčíně Topoľčianky. V tomto roce byla do Topoľčianek
dovezena část huculského stáda z Waldhofu, které bylo evakuováno z Lučiny.
Dovezené stádo se skládalo ze dvou hřebců (Hroby I, Ghoral I) a z 15 klisen.
Umístění huculského stáda v Topoľčiankach bylo dočasné,
již v roce 1923 přesunuli jeho část do nově zřízeného hřebčína Turja Remety na
Zakarpatské Ukrajině. V roce 1928 zřídili při Turja Remetech huculský hřebčín
Močarky. V roce 1936 se chov v Topoľčiankach zrušil a veškerý plemenný materiál
byl převezen do Turja Remet. Chov hucula v Topoľčiankoch byl ale brzy obnoven a
to v roce 1939. Nepočetný stav huculských koní za první ČSR hrozil příbuzenskou
plemenitbou, proto byl do chovu zakoupen hřebec Gurgul a v roce 1927 byl zařazen
jako plemeník.
V Topoľčiankach působil do
roku 1936.
V současnosti působí v chovu
jeho osmý potomek. Gurgul se v chovu velmi osvědčil a výrazně přispěl k
rozšíření genové základny, založil samostatný kmen a výrazně ovlivnil kvalitu
svého plemene.
Už ve 30. letech začali chovatelé a armáda požadovat
zvětšení rámce huculského koně. Jeho křížení s arabským koněm a lipicánem však
nepřineslo žádané výsledky. V Turja Remetech začali křížit huculského koně s
haflingem. Ani toto spojení se však neosvědčilo a potvrdilo skutečnost, že u
huculského koně je možné zvětšit rámec a mohutnost jen výběrem a zlepšením
podmínek odchovu, ale ne křížením. Snahy o zmohutnění horských typů koní byli i
po druhé světové válce v padesátých a šedesátých letech. S tímto cílem byla
zřízena v roce 1949 v Zlobinách u Bánovec nad Bedravou typová stanice horských
koní. Armáda zde soustředila 50 plemenných klisen horského koně, doplněných 24
klisnami typu hucul, zakoupených na východním Slovensku. V zušlechťovacím
procesu mimo huculských hřebců bylo použito trofejních hřebců horského koně a
fjordské hřebce.
V roce 1961 toto vyselektované stádo přesunuli do
Topoľčianek, kde se pokračovalo ve zmohutňování huculského koně fjordem až do
roku 1970. Od tohoto roku se v Topoľčianském huculském stádě provádí jen
čistokrevná plemenitba huculského koně.
Státní lesy požadovali na probírkový systém těžby větší
počet tažných koní na přibližování dřeva. Proto v roce 1950 zřídili na Muráni
hřebčín, který měl produkovat koně pro potřeby lesů. Zakoupili na severním a
severovýchodním Slovensku 100 plemenných klisen v typu hucula. Ze začátku se
uplatňovala čistokrevná plemenitba, ale lesníci požadovali mohutnějšího koně.
Přistoupilo se ke křížení s fjordem, haflingem a chladnokrevníkem. Výsledky
křížení byli ale neuspokojivé a v osmdesátých letech se s čistokrevným chovem a
křížením přestalo. Chov hucula zde zanikl až na několik kusů. Huculské klisny z
Muráně byly rozprodánu a uplatnili se při zakládání huculských chovů
VŠV Košice, Hucul clubu v Praze, TANAPu.
Část huculských koní mají i
soukromí chovatelé v Čechách a na Slovensku. Několik koní se exportovalo
především do Holandska.
Huculský kůň svými výbornými užitkovými vlastnostmi,
vzhledem, zdravotním stavem, skromností a schopností přizpůsobit se i nejtvrdším
podmínkám představuje vynikající plemeno pro horské a podhorské oblasti. Mimo to
tvoří významnou genovou rezervu.
Huculský kůň jako autonomní plemeno východních Karpat
patří mezi malé plemena koní. Tělo má souměrně stavěné, dobře utvořené, delšího
rámce na kostnatých nohách, s tvrdou kopytní rohovinou. Hrudník má hluboký a
široký, žebra dobře klenutá, kohoutek méně výrazný. Postoj končetin je v předu
pravidelný, vzadu někdy šavlovitý. Chod má krátký, přitom vydatný a
spolehlivý.
Charakteristické míry :
Kohoutková výška hůlková 125-145 cm, obvod hrudi 175-185
cm, obvod holeně 18-19.5 cm a hmotnost 380-450 kg. Nejčastější vybarvení je
hnědák, plavák, občas vraník a ryzák. Typický je u něj úhoří pruh a zebrování na
končetinách. Tělesná stavba předurčuje hucula na práci v horském terénu ať již v
zápřahu, pod sedlem nebo jako nosič břemen.
Hucul má dobrý charakter, je temperamentní, dospívá v
pěti až šesti letech a dožívá se vysokého věku.
Dnes chová hucula několik farem v České republice.
Nejznámější je Hucul club Praha a Hucul klub Janova hora v Krkonoších.
Rozeznáváme čtyři linie hucula- Ghoral, Oušor, Hroby a Gurgul. Mnoho koní je
také v držení soukromých chovatelů. Všechny koně by měli být zapsáni v plemenné
knize Asociace svazu huculských koní, kde se vede podrobná evidence.
Huculský kůň
Protože hucul je pro širokou veřejnost a i pro některé
chovatele dosud poměrně neznámý kůň, považuji za rozumné se o některé své
poznatky z chovu tohoto plemene podělit. Pro svůj menší vzrůst, svoji příjemnou
povahu a menší finanční náklady a spolehlivost v terénu se stává stále více
oblíbený.
Ale přes své nesporné výhody
má i jeho chov i některá úskalí.
Slovo "hucul" znamená v
rumunštině "zbojník" a věru by byl hřích nechat tohoto roztomilého,
nenáročného a vytrvalého zbojnického koníka
bez povšimnutí.
Jeho původní využití bylo v zemědělství,
později v armádě jako nosič břemen a tažný kůň. Je velmi šikovný v
hornatém terénu .Jeho povaha je přátelská až přítulná. Chová se ve
stádech, kde je mu také nejlépe, protože je v jádru velmi společenský. Přilne k
člověku a nelibě pak nese, když je opomíjen.
Výchova koně ve společnosti jiných koní má pro chovatele
ohromné výhody. Koně se totiž chovají přirozeně, vytvoří si svojí hierarchii a
práce s nimi je potom mnohem jednodušší. Také si svojí energii vybijí jinde než
zrovna na chovateli. Huculský kůň však je k jiným plemenům občas nesnášenlivý, i
když si většinou po čase zvykne. Jinak je tomu u jiných domácích býložravců.
Vidí v nich potravní konkurenty a kolikrát konkurenta i zabije.
Dnes se huculský kůň chová hlavně pro
projížďky v přírodě, protože jeho šikovnost v náročném terénu je přímo
neskutečná. Z vlastní zkušenosti vím, že
hucul je schopen s břemenem o hmotnosti kolem 120 kg vyšplhat kopce, které bych
nechtěl jít ani po svých. Pro svojí mírnou
povahu se ho s úspěchem používá i při hiporehabilitaci a hipoterapii u nemocí
pohybového i psychického rázu. Na tuto
práci se však vybírají koně, kteří mají jednak velice klidnou povahu, ale i
odpovídající tělesný rámec. Takový kůň musí být stoprocentně zdravý, aby jeho
pohyby měly správný účinek na nemocné.
. Za stravu mu slouží výhradně seno v zimním období a v
létě zelená pastva. Také musí mít dostatek slámy a neustálý přístup k vodě a
soli. Jablka a mrkev, případně krmná řepa
se musí podávat z počátku krmení v malých dávkách a ty postupně zvyšovat až na
5-8 kg na koně.
Ostatní krmiva jako oves, vojtěška a různá granulovaná
krmiva by se u huculů nemělo
zkrmovat vůbec, protože u těchto koní dochází vlivem tohoto krmení k tzv.
překlubování a strmosti spěnek. Větší
dávkou těchto krmiv se může stát, že kůň dostane koliku nebo schvácení kopyt.
Hucul má, jako jeden z mála plemen, schopnost potřebné živiny a stopové prvky
dostat z přírodní potravy a dlouhodobým krmením jiné stravy tuto vlastnost
postupně ztratí.
Psychická stránka koně se také velmi opomíjí. Přivázáním
hucula na volné stání (štont) nepodpoříme jeho kladné vlastnosti, spíš naopak.
Takový kůň se může velmi brzy stát nerudným až zlým. Ke koni se člověk musí
chovat jako partner a přítel a případné prohřešky trestat ihned a adekvátně.
Jako příklad uvedu vlastní zkušenost s ročním hřebcem,
kterého jsem zakoupil. Kůň byl u svého předcházejícího majitele uvázán,
minimálně čištěn a plachý. Pustil jsem koně mezi ostatní do výběhu a za pár dní
přestal kopat. Kousal ale pořád. Když nepomáhalo obvyklé plesknutí po
nozdrách, což jsem zkoušel několik týdnů, jsem
ho po jeho výpadu zuby kousl do
nejcitlivější části, čenichu. Prakticky
okamžitě kůň kousat přestal. Dnes ve svých šesti letech má stále pysky nenechavé, ale
již nikoho nekousl. To samé platí pro kopání koně. Samozřejmě musíte trávit u koní v jejich těsné blízkosti
co nejvíce času, věnovat se jejich čistotě a takzvaně je osahat. Získáte tím
jejich důvěru a práce s nimi je potom mnohem jednodušší. Pamatujte na to, že
dobré slovo a zacházení zmůžou kolikrát víc než důtky. A neplatí to jenom u
koní. Trest i pochvala u koní musí přijít
okamžitě po prohřešku či dobře vykonaném úkolu. Má totiž velmi krátkou okamžitou
paměť a pozdější pokárání nemá výchovný efekt ale spíš opačný. Kůň se totiž diví
co se děje, protože na věc již zapomněl a věnuje se jiným podnětům a
vzruchům.
Velmi výhodné je mít velký výběh, chovatel
nemusí pohybovat koně každý den a přesto jsou koně v dobré kondici. Dále velmi
důležitá je také péče o kopyta koně. Častým čištěním kopyt si kůň zvyká na tuto
činnost a následně korektury či kování probíhají v klidu.
Kopyta by se koni měli čistit každý den a
korektury jednou za dva až tři měsíce, podle toho jak kopyto dorůstá a jak si ho
také kůň obrousí při práci. Při dobré péči
se většina huculských koní nemusí kovat.
Případným zájemcům o koupi huculského koně doporučuji
kupovat zvířata zdravá a čistokrevná s průkazem původu. Jestli nemáte zkušenosti s koňmi, doporučuji vzít si
sebou někoho, kdo se v koních vyzná. Není to sice záruka toho, že zvíře nebude
bez vady, ale riziko koupě nevhodného koně se tím značně sníží. Mnoho lidí kříží hucula s jinými plemeny ,
hucul potom ztrácí své dobré vlastnosti a výsledkem jsou ve většině
případů koně na první pohled líbiví, ale povahově nevyrovnaní až zlí.
Koně s vadami a jejich
výcvik
I pro koně s vadami platí základní principy výcviku. Základem pro maximální využití možností koně je především výcvik a rozvoj jeho uvolněných pohybů a kmihu. V závislosti na druhu vady však musíme používat některé specifické postupy.
Koně s nedostatkem
exteriéru.
Ideální koně bez nedostatků neexistují. Koně s výrazně zřetelnými nedostatky tělesné stavby se v jezdeckém sportu vyskytují velice zřídka. Při neznatelném odklonu od ideálu musí trenér především zajistit, aby se slabší části těla na počátku výcviku nepřetěžovaly. Pomocí různých zpevňujících cvičení se pak postupně zvyšuje zátěž na tyto části. Pracovat s koněm, který má nedostatky exteriéru je těžší než pracovat s koněm normálním. Proto by se takovému koni měl věnovat zkušený jezdec.
V průběhu výcviku musíme nejčastěji řešit problémy spojené s nedostatky v postoji nohou, tvaru krku a hřbetu koně.
Nesprávný postoj
nohou.
Při výběru koně pro sportovní využití se postoji nohou věnuje většinou dostatečná pozornost. Důležitý je především postoj zadních nohou.
Od koní s příliš blízkými hlezny (kravský postoj) nebo naopak s příliš dalekými (sudovitý postoj) nelze vyžadovat příliš vysoký stupeň shromáždění. Koně s kravským postojem se však bez velkých problémů mohou vycvičit do lehkých soutěží. Při šavlovitém postoji mají dokonce někdy značný talent ke skákání. U koní se sudovitým postojem by při takovémto výcviku dříve či později došlo k přetížení hleznových a spěnkových kloubů.
Nepravidelná forma
krku.
Specifické přístupy vyžaduje při výcviku dlouhý tenký krk, krátký tlustý krk a jelení krk.
Dlouhý tenký krk má krátké tenké svaly. Je-li navíc vysoko nasazený a v horní části silně ohnutý, jde o krk labutí. Než se takovýto krk správně vytáhne a zpevní, mohou proběhnout měsíce i roky pilné práce. Především je nutno dosáhnout stabilního postavení krku vzhledem ke kohoutku a zpevnit svaly mezi plecemi a krkem. K tomu je nezbytné při volném pohybu dopředu přivést koně na přilnutí při použití tlustého udidla. Teprve při dostatečném rozvoji krčních svalů má význam pokračovat v dalším výcviku koně.
Krátký tlustý krk bývá obvykle nízko nasazený. Takoví koně jsou obtížně jezditelní. Je třeba je opracovat dlouhou dobu na lonži.
Jelení krk se vyznačuje příliš silným rozvojem svalů v jeho dolní části. Po správné přípravě jelení krk zmizí. Je však k tomu třeba naučit koně vytahovat krk při pohybu v kroku a klusu na volné otěži. Pomůže též překračování kavalet a gymnastické skoky. Taková práce má probíhat několik měsíců. Přílišným působením otěží lze naopak krk koně pokřivit.
Nedostatky ve hřbetu.
Forma hřbetu má velký vliv na práci jeho svalů. S obtížemi se setkáváme při dlouhém, krátkém nebo přestavěném hřbetě koně.
Mnohé dlouhé hřbety jsou dobře vázány s kohoutkem i křížem, takže nepředstavují žádný výcvikový problém. Pokud má však kůň navíc slabý kříž, může dojít k odporu v práci a kůň málo pracuje zádí. Nesoulad mezi předníma a zadníma nohama se většinou nejvíce projevuje ve cvalu, kde chybí skákavost. V klusu kůň budí dojem, že jezdec sedí na dvou koních. K vytvoření souladu mezi předkem a zádí nejlépe poslouží volný klus a energický cval v lehkém sedu. Pomáhá též opatrná práce na kavaletách při větších vzdálenostech mezi nimi. Takové koně lze vycvičit pro lehké soutěže a jako koně terénní.
Krátký hřbet dělá koně kvadratického, takže těžko hledá rovnováhu. K jejich uvolňování používáme kavalety a nízké gymnastické skoky, které překlusáváme v lehkém sedu.
Přestavěný je takový kůň, u kterého je horní část zádi vyšší než vrchol kohoutku. Téměř vždy má takový kůň otevřené hlezno. Je třeba ho jezdit především v lehkém klusu a nedat mu možnost navalit se na otěž. Pružnost kloubů zadních nohou zdokonalujeme prací na kruhu a prací na dvou stopách. Jedině tak nedojde k předčasnému opotřebení předních nohou. Někteří přestavění koně mají velké schopnosti ke skákání.
Koně s vadou
temperamentu.
Temperament a psychické vlastnosti patří mezi vrozené kvality koně, které je však možno zlepšovat, nebo naopak velice rychle zhoršit. Vady temperamentu se napravují mnohem hůře než vady exteriéru a vyžadují velkou sebedisciplínu jezdce.
V průběhu výcviku nejčastěji řešíme problémy liknavosti, vzdorovitosti a bázlivosti koně.
Liknaví koně.
Snaha pohybovat se dopředu je velmi cenná vlastnost koně. Při její ztrátě je výcvik velice ztížen. Nezbývá než používat energické pobídky. Je třeba často jezdit do terénu, nejlépe ve společnosti dobře se pohybujícího stájového druha. Za zlepšení kmihu je třeba koně chválit a pomůcky zjemňovat. U mladých koní musíme včas odlišit únavu od lenivosti a koně nepřetěžovat.
Vzdorovití koně.
Mnozí koně jdou příliš energicky dopředu, kozlují a vyhazují zádí, zvláště pod slabšími jezdci. Pokud nejde jen o stájovou bujnost a neuvolněnost, je třeba zesílit pomůcky holeněmi, koně okřiknout, případně použít bičík či jízdárenský bič. Vrozená vzdorovitost se obvykle projevuje již při práci na lonži. Jestliže vzdoruje starší kůň, pak to znamená, že při jeho přípravě došlo k nějaké chybě, případně že nechápe požadavek jezdce.
Bázliví koně.
Tento nedostatek vyplívá z lehce probuditelného instinktu sebeobrany, který nutí koně utéci do nebezpečí. Takový koně mají obvykle citlivý nervový systém a mohou reagovat na libovolné nezvyklé jevy jako hluky, zápachy, dotyky, rychlé pohyby ap. S touto vlastností je třeba počítat a proto výcvik mladých koní nemohou dělat lidé netrpělivý a nervózní. Nezkušený, hrubý nebo rozdrážděný jezdec by mohl tak zesílit bázlivost u citlivého koně, že by se pro něj stala trvalou vlastností a tím omezila jeho použití.
Jestliže se bázlivost začne projevovat až v průběhu výcviku, je nezbytné vyměnit jezdce. Důvěru v člověka lze obnovit pouze dlouhými procházkami v terénu a celkovým klidným a laskavým zacházením. Totéž platí pro bývalé dostihové koně, u nichž potřebujeme, aby tímto způsobem zapomněli na svoji předchozí kariéru. Trpělivost pak bude štědře odměněna čistokrevným koněm, jehož rozum a energie může udělat další práci pro jezdce potěšením.